Odborná poradna

Zatímco starý občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) nahlížel na zvíře jako na věc, podle nového civilního kodexu (zákon č. 89/2012 Sb.) má zvíře zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živá zvířata použijí obdobně jenom v tom rozsahu, ve kterém to neodporuje jejich povaze. Právní význam slova „povaha“ přitom reflektuje skutečnost, že živý tvor je nadán smysly a pocity, je schopen cítit bolest a může podléhat stresu. Neboli předmětná úprava respektuje, že mezi zvířetem a jeho pánem existuje vzájemný vztah a emoční vazba. Citované ustanovení výrazně znesnadňuje právní nakládání se zvířaty – prvotním hlediskem při právních jednáních je zkoumání, zdali neodporují povaze živého zvířete. Podle nové úpravy je tak nepřípustné, aby pes či kočka byly předmětem exekuce či zástavy. Zmiňované opatření se však neuplatní například u akvarijních rybiček, které při změně vlastníka emočnímu stresu vystaveny nejsou. Zvláštní ochrana se vztahuje na veškerá živá zvířata, ať už se jedná o obratlovce nebo bezobratlé, na rozdíl od (veřejnoprávního) zákona na ochranu zvířat proti týrání (zák. č. 246/1992 Sb.), který pojmem „zvíře“ rozumí pouze živého obratlovce odlišného od člověka (nikoliv však plod nebo embryo). Již v preambuli cit. předpisu se přitom uvádí, že „zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory, schopnými na různém stupni pociťovat bolest a utrpení, a zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka.“

Občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.) zmiňuje ve vazbě na základní soukromoprávní instituty (vlastnické právo, odpovědnost za škodu apod.) zvířata divoká či zajatá, zkrocená, domácí a zvířata chovaná v zoologické zahradě.

Zvířata se z hlediska soukromého práva pokládají za divoká, pokud náleží k nedomestifikovanému druhu – tzn. celý druh žije zcela nebo převážně ve volné přírodě, i když jeho jednotlivé kusy jsou člověkem chovány v zajetí. Za domácí se naopak považují ta zvířata, jejichž druh žije s člověkem buď bezvýjimečně, anebo z převážné části. Ve vztahu k divokým zvířatům žijícím na svobodě se jako základní právní pravidlo uplatní, že nemají vlastníka. Taková zvířata se v právním jazyce označují jako zvířata bez pána. Bez pána však může být i zvíře náležející druhem k domácím zvířatům (typicky pes či kočka), pokud jednotlivý kus žije divoce v přírodě.

I divoká zvířata mohou být a jsou člověkem chována, stejně jako jsou chována i zvířata domácí. Nauka občanského práva označuje divoká zvířata chovaná člověkem, kterým se fyzickými překážkami brání v útěku, jako zajatá. Divoká zvířata však mohou být i zkrocená. Tato zvířata si na svého pána natolik zvykla, že se u něho samovolně zdržují, anebo se k němu pravidelně vrací, zachovávajíce si návyk vracet se. Zkroceným zvířatům se tedy zpravidla trvale nebrání ve volném pohybu.

Kategorie chovaných zvířat zahrnuje domácí zvířata i divoká zvířata zajatá nebo zkrocená, která mají vlastníka a člověk je chová. Podle účelu chovu se rozlišují zvířata v zájmovém chovu a zvířata hospodářská.

Veřejnoprávní zákon na ochranu zvířat proti týrání (zák. č. 246/1992 Sb.) rozlišuje pro své účely následující kategorie zvířat:

• zvíře v zájmovém chovu – „zvíře, u kterého hospodářský efekt není hlavním účelem chovu, a to buď chované v prostorách k tomu určených nebo v domácnosti, jehož chov slouží především zájmové činnosti člověka, nebo zvíře sloužící člověku jako jeho společník“
• hospodářské zvíře – „zvíře chované pro produkci živočišných produktů, vlny, kůže nebo kožešin, popřípadě pro další hospodářské nebo podnikatelské účely, zejména skot, prasata, ovce, kozy, koně, osli a jejich kříženci, drůbež, králíci, kožešinová zvířata, zvěř a jiná zvířata ve farmovémchovu a ryby, včetně zvířat produkovaných jako výsledek genetických modifikací nebo nových genetických kombinací“
• volně žijící zvíře – „zvíře, patřící k druhu, jehož populace se udržuje v přírodě samovolně, a to i v případě jeho chovu v zajetí“
• pokusné zvíře – „živý obratlovec, s výjimkou člověka, včetně samostatně se živících larválních forem a plodů savců od poslední třetiny jejich běžného vývoje, který je nebo má být použit k pokusům“

Zvláštní skupinu zvířat v zájmových chovech představují druhy zvířat vyžadující zvláštní péči, tj. „zvířata, která mají vzhledem ke svým biologickým vlastnostem zvláštní nároky na zacházení, umístění, krmení, napájení, případně ošetřování“.

Pod pojem „zvířata v zájmovém chovu“ spadají především domácí mazlíčci – kočky, psi, fretky, křečci, morčata, papoušci či želvy. Za zvířata v zájmovém chovu se však považují i zvířata chovaná v rámci zájmové činnosti člověka pro jeho osobní potřebu, tj. například králíci, slepice, ovce či koně, neboť hospodářský efekt zde není hlavním účelem chovu. V každém případě však platí, že zvířata chovaná v rámci živnosti obchod se zvířaty určenými pro zájmové chovy jsou zvířaty hospodářskými, a to až do okamžiku prodeje novému majiteli; teprve potom se stávají zvířaty v zájmovém chovu. Rozlišování obou kategorií – tj. zvířat určených pro zájmové chovy a zvířat v zájmovém chovu – má význam z hlediska určení práv a povinností jednotlivých chovatelů. Současně je třeba reflektovat zákaz odchytu jedinců druhů volně žijících na území České republiky pro chov ve farmovém chovu, zájmovém chovu nebo chovu, jehož cílem je domestifikace, včetně drezúry.

Činnosti a jednání, které spadají pod pojem „týrání zvířat“, vymezuje zákon na ochranu zvířat proti týrání (zák. č. 246/1992 Sb.), který stanoví

– požadavky a podmínky ochrany zvířat proti týrání;

– práva a povinnosti fyz. a práv. osob na úseku ochrany zvířat proti týrání, včetně požadavků na jejich kvalifikaci a odbornou způsobilost;

– soustavu, působnost a pravomoci orgánů vykonávajících státní správu na úseku ochrany zvířat proti týrání;

– opatření pro ochranu pokusných zvířat, která jsou používána pro vědecké nebo vzdělávací účely.

​​

Za týrání zvířat se dle cit. předpisu považuje:

• nutit zvíře k výkonům, které neodpovídají jeho fyzickému stavu či biologickým schopnostem a prokazatelně překračují jeho síly;
• podrobit zvíře výcviku či veřejnému vystoupení anebo obdobnému účelu, je-li to pro zvíře spojeno s bolestí, utrpením, zraněním či jiným poškozením, jakož i vychovávat, cvičit nebo účelově používat zvíře k agresivnímu chování vůči člověku anebo jiným zvířatům;
• z jiných než zdravotních důvodů omezovat výživu zvířete včetně jeho napájení;
• podávat zvířeti potravu obsahující příměsi nebo předměty, které mu způsobují bolest, utrpení nebo jej jinak poškozují;
• omezovat bez nutnosti svobodu pohybu nutnou pro zvíře určitého druhu, pokud by omezování způsobilo utrpení zvířete;
• vydat slabé, nevyléčitelně nemocné, vyčerpané nebo staré zvíře, pro které je další přežívání spojeno s trvalou bolestí nebo utrpením, k jinému účelu než neodkladnému a bezbolestnému usmrcení;
• podávat zvířeti dopingové látky a jiné látky poškozující organismus s cílem změnit jeho výkon nebo vzhled;
• cvičit nebo zkoušet zvíře na jiném živém zvířeti (s výjimkou výcviku loveckého dravce), používat jiných živých zvířat jako lákadel nebo nástrah, aniž by to vyžadoval lov, štvát zvířata proti sobě, aniž by to vyžadoval lov anebo příprava zvířete k jeho vypuštění do volné přírody, výcvik nebo použití ovčáckého nebo pasteveckého psa, příprava zvířete k jeho vypuštění do volné přírody;
• provádět chirurgické zákroky za účelem změny vzhledu nebo jiných vlastností zvířete, a to i v případě, že by uvedené zákroky byly provedeny za použití prostředků pro celkové nebo místní znecitlivění, prostředků snižujících bolest nebo jiných metod, zejména kupírovat uši, ničit hlasivky nebo používat jiných prostředků k omezení hlasitých projevů zvířat anebo z jiných než zdravotních důvodů amputovat drápy, zuby, jedové nebo pachové žlázy; z jiných než zdravotních důvodů řezat paroží nebo jeho části ve vývojové fázi živé tkáně; poškozovat kosti, svaly nebo nervy křídel ptáků starších tří dnů tak, aby bylo zabráněno jejich létání;
• používat podnětů, předmětů nebo bolest vyvolávajících pomůcek tak, že působí klinicky zjevné poranění či následné dlouhodobé klinicky prokazatelné negativní změny v činnosti nervové soustavy nebo jiných orgánových systémů zvířat;
• podávat zvířeti bez souhlasu veterinárního lékaře veterinární léčiva a přípravky s výjimkou těch, které jsou volně v prodeji, provádět krvavé zákroky, podkovářské úkony (vyjma paznehtářských úkonů) a upravovat kopyta, pokud nejsou realizovány odborně způsobilou osobou;
• vyvolávat bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy;
• chovat zvířata v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama či vzájemně způsobovala utrpení;
• zasahovat do průběhu porodu způsobem, který neodpovídá obtížnosti porodu, zvyšuje bolest anebo poškozuje zdraví matky i mláděte;
• zacházet se zvířetem, přepravovat je nebo je pohánět způsobem, který vyvolává nepřiměřenou bolest, utrpení či poškození zdraví anebo vede k jeho neúměrnému fyzickému vyčerpání;
• používat k vázání nebo jinému omezení pohybu zvířete prostředky, které zvířeti způsobují anebo lze předpokládat, že budou způsobovat, poranění, bolest nebo jiné poškození zdraví;
• usmrtit zvíře způsobem působícím nepřiměřenou bolest nebo utrpení;
• překrmovat nebo krmit zvíře násilným způsobem, nejde-li o zákrok nezbytný k záchraně jeho života nebo zachování jeho zdraví;
• používat živá zvířata ke krmení těch druhů zvířat, u nichž z biologických důvodů není takový způsob výživy nutný;
• opustit zvíře s výjimkou zvířete volně žijícího s úmyslem se ho zbavit nebo jej vyhnat;
• při manipulaci s živými rybami zbavovat ryby šupin či ploutví, vsouvat rybám prsty pod skřele do žáber nebo jim vtlačovat prsty do očnic anebo násilně vytlačovat jikry či mlíčí, pokud se nejedná o výzkum a umělý chov ryb a nejde-li o postup stanovený zákonem o rybářství a zákonem o ochraně přírody a krajiny;
• označovat zvíře vymrazováním s výjimkou ryb, resp. označovat zvíře výžehem, s výjimkou koní;
• používat elektrický proud k omezení pohybu končetin či těla zvířete mimo použití elektrických ohradníků nebo přístrojů pro elektrické omračování a usmrcování zvířat anebo odchyt ryb;
• jiné zákonem zakázané jednání, v jehož důsledku dojde k utrpení zvířete.

Předmětná ustanovení se však nevztahují na zákroky nebo činnosti spojené s naléhavou potřebou záchrany života zvířat či lidí v naléhavých situacích záchranných prací a na zákroky nebo činnosti prováděné podle schváleného projektu pokusů.

Cit. předpis stanoví zákaz týrání zvířat a zakazuje rovněž všechny formy propagace tohoto jednání.

Za „propagaci týrání“ se považuje zejména

• vystavování, jiné demonstrace nebo předvádění zvířete, na kterém byl proveden zakázaný chirurgický zákrok za účelem změny vzhledu či jiných vlastností zvířete na veřejném vystoupení;
• zveřejnění popisu, vyobrazení či audiovizuálního záznamu, které navádí k postupům, praktikám chovu nebo výcviku, odchytu či usmrcování, úpravám vzhledu zvířete a zásahům do jeho zdravotního stavu spojeným s týráním zvířete, pokud v doprovodné informaci není uvedeno nebo to jinak nevyplývá, že se jedná o zakázané činnosti.

Zákon na ochranu zvířat proti týrání (zák. č. 246/1992 Sb.) stanoví zákaz bezdůvodného usmrcení zvířete a určuje, že důvodem k usmrcení je:

• využití produktů zvířete chovaného nebo drženého pro produkci potravin, vlny, kůže, kožešin či jiných produktů;
• slabost, nevyléčitelná nemoc, těžké poranění, genetická nebo vrozená vada, celkové vyčerpání či stáří zvířete, jsou-li pro další přežívání spojeny s trvalým utrpením;
• bezprostřední ohrožení člověka zvířetem;
• výkon práva myslivosti a rybářství;
• nařízené mimořádné veterinární nebo hygienické opatření při ochraně před nákazami;
• ukončení pokusu na pokusném zvířeti, není-li v projektu pokusů stanoveno jinak;
• regulování populace zvířat v lidské péči a volně žijících zvířat;
• deratizace a opatření v boji proti škodlivým organismům;
• uložené zvláštní opatření v případě nemožnosti identifikovat zvíře.

Utracení zvířete smí provádět pouze veterinární lékař anebo zletilá osoba pod jeho odborným dohledem. Tyto osoby jsou zároveň povinny přesvědčit se, že zvíře je skutečně mrtvé.

Cit. předpis stanoví rovněž zakázané metody usmrcování zvířat, jimiž jsou:

• utopení a jiné metody udušení;
• použití takových látek a přípravků, jejichž dávkování neuvede zvíře do hlubokého celkového znecitlivění a bezpečně nezpůsobí následnou smrt;
• ubití, ubodání nebo jiné metody, které zvířeti způsobí nepřiměřenou bolest či utrpení;
• použití elektrického proudu, pokud nenastane okamžitá ztráta vědomí;
• použití lepů a jiných podobných prostředků, které dlouhodobě omezují pohyb zvířete tak, že k usmrcení zvířete dochází v důsledku nedostatku potravy či tekutin anebo v důsledku jiných metabolických poruch.

Působnost na úseku ochrany zvířat v ČR vykonávají:

• Ministerstvo zemědělství,
• Státní veterinární správa,
• státní orgány příslušné ke schvalování projektů pokusů,
• Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany,
• obecní úřady obcí s rozšířenou působností (na území hlavního města Prahy příslušné úřady městských částí), ve vymezeném rozsahu obce.

Ministerstvo zemědělství koordinuje a kontroluje plnění úkolů ochrany zvířat a předkládá příslušným státním orgánům návrhy na nezbytná opatření, plní úkoly vyplývající pro něj z přímo použitelného předpisu EU upravujícího ochranu zvířat během přepravy a souvisejících činností a spolupracuje s ostatními ústředními orgány státní správy, Akademií věd České republiky, vysokými školami a právnickými osobami zabývajícími se ochranou nebo chovem zvířat.
Jako odborný poradní orgán ministra zemědělství na úseku ochrany zvířat působí Ústřední komise pro ochranu zvířat (ÚKOZ), jejíž členy jmenuje a odvolává ministr zemědělství po dohodě s ministrem životního prostředí, a to z odborníků navržených příslušnými státními orgány a právnickými osobami zabývajícími se ochranou nebo chovem zvířat. Vnitřně se člení na výbor pro ochranu hospodářských zvířat, výbor pro ochranu zvířat v zájmových chovech, výbor pro ochranu volně žijících zvířat a výbor pro ochranu pokusných zvířat.
Krajské veterinární správy (resp. na území hlavního města Prahy Městská veterinární správa) na úseku ochrany zvířat především vykonávají dozor nad dodržováním povinností uložených chovatelům a ostatním fyzickým a právnickým osobám, na základě kontrolních zjištění vydávají závazné pokyny k odstranění zjištěných nedostatků, plní úkoly vyplývající pro ně z přímo použitelného předpisu EU upravujícího ochranu zvířat během přepravy a souvisejících činností, vypracovávají odborná vyjádření, podávají živnostenským úřadům příslušné návrhy a obecním úřadům obcí s rozšířenou působností podněty k projednání přestupků či správních deliktů.
Ústřední veterinární správa na úseku ochrany zvířat především zpracovává a realizuje program ochrany zvířat, vykonává dozor nad dodržováním zákonem stanovených povinností v případech, kdy si to vyhradí, spolupracuje na úseku dozoru nad ochranou zvířat s orgány ochrany zvířat Rady Evropy, Evropské unie a třetích zemí a na vyžádání jim poskytuje příslušné informace.
K pravomocem obcí – viz. otázky č. 9, 10, 17, 18 a 33.

Podle zákona na ochranu zvířat proti týrání (zák. č. 246/1992 Sb.) se „chovatelem“ rozumí „každá právnická nebo fyzická osoba, která drží nebo chová zvíře nebo zvířata, trvale nebo dočasně, přemísťuje zvíře, nebo obchoduje se zvířaty, provozuje jatky, útulky, záchranné stanice, hotely a penziony pro zvířata nebo zoologické zahrady, provádí pokusy na zvířeti nebo zvířatech anebo pořádá jejich veřejná vystoupení.“ Vymezení pojmu se tak víceméně shoduje s legální definicí obsaženou ve veterinárním zákoně (zák. č. 166/1999 Sb.): „každý, kdo zvíře nebo zvířata vlastní nebo drží, anebo je pověřen se o ně starat, ať již za úplatu nebo bezúplatně, a to i na přechodnou dobu.“

Zákon na ochranu zvířat proti týrání (zák. č. 246/1992 Sb.) stanoví zákaz opuštění zvířete s úmyslem se jej zbavit anebo je vyhnat.

Podle veterinárního zákona (zák. č. 166/1999 Sb.) je chovatel povinen:

• chovat zvířata způsobem, v prostředí a podmínkách, které vyžadují jejich biologické potřeby, fyziologické funkce a zdravotní stav a předcházet poškození jejich zdraví;
• sledovat zdravotní stav zvířat, v odůvodněných případech jim včas poskytnout první pomoc a požádat o odbornou veterinární pomoc;
• bránit vzniku a šíření nákaz a jiných onemocnění zvířat a plnit zákonem stanovené povinnosti k zdolávání těchto nákaz anebo jiných onemocnění zvířat;
• poskytnout nezbytnou součinnost a pomoc k tomu, aby mohlo být řádně provedeno nařízené vyšetření zvířete, odběr vzorků, ochranné očkování anebo jiný odborný veterinární úkon;
• podávat zvířatům léčivé přípravky, jejichž výdej je vázán na předpis veterinárního lékaře, jen podle jeho pokynů;
• zajistit, aby byli psi ve stáří od tří do šesti měsíců platně očkováni proti vzteklině a poté během doby účinnosti předchozí použité očkovací látky přeočkováni, uchovávat doklad o očkování po dobu platnosti očkování a na požádání jej předložit úřednímu veterinárnímu lékaři;
• zajistit, aby bylo neprodleně a v rozsahu nezbytně nutném pro vyloučení podezření z onemocnění vzteklinou veterinárně vyšetřeno zvíře, které poranilo člověka anebo s ním přišlo do přímého kontaktu způsobem či za okolností, které mohou vyvolávat podezření z onemocnění touto nákazou.

V případě porušení povinností stanovených zákonem na ochranu zvířat proti týrání (zákon č. 246/1992 Sb.) je možné v závislosti na závažnosti spáchaného přestupku či správního deliktu uložit pokutu do výše 100 tis. Kč (jedná se o případy, kdy nedojde k narušení tělesné integrity zvířete, například při porušení povinnosti vést zákonem stanovené evidence) anebo do 400 tis. Kč (u méně závažných případů týrání zvířat), resp. do 1 mil. Kč (u závažných případů týrání zvířat). Při propagaci týrání zvířat anebo při porušení zákonných povinností týkajících se provádění pokusů na zvířatech připadá do úvahy rovněž zákaz činnosti. V situaci, kdy pachatel zvíře týrá nebo utýrá, resp. kdy jako zákonný zástupce nepřekazí týrání zvířete, o němž se hodnověrně dozví, lze uložit propadnutí zvířete anebo zákaz chovu zvířat až na dobu pěti let.

Cit. předpis připouští dále možnost uložení zvláštního opatření – obecní úřad obce s rozšířenou působností může na návrh krajské veterinární správy správním rozhodnutím

• nařídit a zajistit umístění týraného zvířete do náhradní péče;
• nařídit chovateli zajistit opatření ke snížení počtu zvířat včetně jejich usmrcení, dochází-li k jejich týrání;
• nařídit chovateli pozastavení činnosti, při které dochází k týrání zvířat, a to do doby odstranění závad (o ukončení pozastavení činnosti, které nemá povahu zákazu činnosti, se rozhoduje na základě odborného vyjádření krajské veterinární správy);
• nařídit vlastníkovi zvířete zajistit utracení zvířete odborně způsobilou osobou v případě slabosti, nevyléčitelné nemoci, těžkého poranění, genetické nebo vrozené vady, celkového vyčerpání nebo stáří zvířete, jsou-li pro další přežívání spojeny s trvalým utrpením;
• nařídit chovateli umožnit provádění péče o zvíře jinou osobou na pozemku, ve stájích nebo v jiných objektech chovatele, kde se zvíře nachází.

Jestliže lze ve správním řízení očekávat uložení propadnutí týraného zvířete, rozhodnutí o jeho zabrání anebo rozhodnutí o umístění týraného zvířete do náhradní péče, může obecní úřad obce s rozšířenou působností rozhodnutím nařídit předběžnou náhradní péči.
Náklady spojené s umístěním týraného zvířete do náhradní péče a s následnou péčí o něj hradí osoba, jíž bylo zvíře odebráno. Náklady na léčení zvířete, které bylo týráno a poškozeno na zdraví, ponese osoba, jež tento stav způsobila, i když přesahují hodnotu zvířete. O všech těchto nákladech rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností ve správním řízení. Pokud osoba, jejíž zvíře bylo umístěno do náhradní péče, neuhradí náklady do tří měsíců ode dne oznámení rozhodnutí o nákladech a zvíře je vlastnictvím této osoby, může obecní úřad rozhodnout, že se zvíře stává vlastnictvím státu. Na tuto skutečnost musí být vlastník v rozhodnutí o nákladech výslovně upozorněn. Stát následně zabezpečí péči o zvíře.
Rozhodnutí o umístění týraného zvířete do náhradní péče musí obsahovat stanovení podmínek k zabezpečení ochrany zvířete, po jejichž splnění bude zvíře navráceno vlastníkovi. Náhradní péči zajišťuje „pečovatel“, tj. osoba, která má zkušenosti s chovem daného druhu zvířat a která má s obecním úřadem obce s rozšířenou působností uzavřenou příslušnou smlouvu. Pečovatel je povinen starat se o zvíře s péčí řádného hospodáře. Pokud se v době náhradní péče narodí mláďata, vztahuje se na ně také rozhodnutí o zvláštním opatření. Jiné produkty a užitky zvířete vzniklé v době náhradní péče připadají pečovateli. Obecní úřad obce s rozšířenou působností rozhodne o navrácení zvířete vlastníkovi na základě odborného vyjádření krajské veterinární správy. Může tak učinit i na základě podnětu vlastníka zvířete.
Náklady spojené se snížením počtu zvířat či s jejich utracením hradí chovatel. Jeho povinnost je dána tím, že vlastnické právo ke zvířeti nezaniká.
Pokud je podle výše uvedených ustanovení zahájeno správní řízení o zvláštním opatření, zahájí obecní úřad obce s rozšířenou působností vždy také řízení o správním deliktu; to neplatí, jestliže bylo v dané věci zahájeno trestní řízení. Rozhodnutí o zvláštním opatření nelze vydat, pokud je závažnost správního deliktu tak nízká, že pokuta, která by měla být nebo byla zároveň uložena, se nachází na dolní hranici sazby stanovené za daný správní delikt.

Z hlediska povinnosti péče o zvíře je potřeba rozlišovat zvířata zatoulaná a opuštěná. Oba pojmy definuje zákon na ochranu zvířat proti týrání (zák. č. 246/1992 Sb.). Do kategorie „zatoulaných zvířat“ spadají zvířata v lidské péči, která nejsou pod trvalou kontrolou nebo dohledem fyzické osoby, resp. chovatele a která se pohybují volně mimo své ustájení, výběhové prostory či domácnost chovatele. „Opuštěným zvířetem“ se naopak rozumí zvíře původně v lidské péči, které není pod přímou kontrolou nebo dohledem fyzické osoby, resp. chovatele a ze zjištěných skutečností vyplývá, že ho chovatel opustil s úmyslem se jej zbavit anebo ho vyhnal.

Občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.) uvádí, že pokud je z okolností nálezu zvířete zjevné, že má nebo mělo vlastníka, vzniká povinnost oznámit nález bez zbytečného odkladu obci. Každý je povinen starat se o nalezené zvíře s péčí řádného hospodáře. Ten, kdo se ujal toulavého či opuštěného zvířete, odpovídá podle zákona na ochranu zvířat proti týrání (zák. č. 246/1992 Sb.) za jeho zdraví a dobrý stav; za splnění této povinnosti se považuje i oznámení místa nálezu obci anebo předání toulavého či opuštěného zvířete do útulku. Je-li nalezeno zvíře zjevně určené k zájmovému chovu a nepřihlásí-li se o něj vlastník do dvou měsíců od vyhlášení nálezu, nabude k němu nálezce vlastnické právo. Prohlásí-li nálezce obci, že zvíře nechce, je zvíře svěřeno do útulku. Poté běží čtyřměsíční lhůta, ve které se může původní vlastník o zvíře přihlásit; po uplynutí lhůty smí útulek se zvířetem volně nakládat.
Obce mohou k regulaci populace toulavých a opuštěných zvířat provést

• informační, osvětové a jiné účelově cílené preventivní aktivity zaměřené na prohloubení odpovědného chování člověka k zvířatům, zejména k zvířatům v lidské péči;
• finanční nebo jiné zvýhodnění osob, které se ujaly péče o toulavé nebo opuštěné zvíře, zejména psa nebo kočku;
• odchyt toulavých a opuštěných zvířat osobou odborně způsobilou k výkonu této odborné veterinární činnosti podle veterinárního zákona;
• podporu činnosti k uskutečnění regulace populace omezováním nekontrolovaných zdrojů potravy a neplánovaného rozmnožování psů a koček podporováním jejich sterilizace.

Občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.) uvádí, že pokud vlastník zkrocené zvíře nestíhá a zvíře se samo k vlastníkovi nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, smí si jej přivlastnit na soukromém pozemku jeho vlastník, resp. na veřejném statku kdokoli. Platí, že dobou přiměřenou pro návrat zvířete je šest týdnů. Psy označené čipem je možné si přivlastnit pouze tehdy, je-li z okolností zřejmý vlastníkův úmysl zbavit se zvířete anebo jej vyhnat (uvázání psa v lese apod.).

K náhradě škody způsobené zvířetem je podle občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) povinen především vlastník, bez ohledu na to, nacházelo-li se zvíře v době škodné události pod jeho dohledem anebo pod dohledem jiné osoby, které zvíře svěřil. To platí i pro zvířata uprchlá či zatoulaná. Osoba, které bylo zvíře svěřeno nebo která zvíře chová či jinak používá, je povinna nahradit škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně. Pokud domácí zvíře slouží vlastníku k výkonu povolání či jiné výdělečné činnosti anebo k obživě, resp. slouží-li jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, může se vlastník povinnosti k náhradě škody zprostit, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Za stejných podmínek se povinnosti k náhradě škody zprostí i ten, komu bylo zvíře vlastníkem svěřeno.

Pokud třetí osoba svémocně odňala zvíře vlastníkovi anebo osobě, které vlastník zvíře svěřil, je povinna k náhradě škody způsobené zvířetem, prokáže-li vlastník anebo osoba, které bylo zvíře vlastníkem svěřeno, že odnětí nemohli rozumně zabránit; jinak společně a nerozdílně s nimi.

Pokud se zvíře ztratí anebo uteče, vzniká právo stíhat jej i na cizím pozemku. Pokud však zvíře způsobí na tomto pozemku škodu, je vlastník povinen k její náhradě.

Při poranění zvířete je škůdce povinen nahradit účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete tomu, kdo je vynaložil, a to i tehdy, převyšují-li jeho cenu. Stejně tak je možné pro tyto účely vyžadovat přiměřenou zálohu.

Občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.) umožňuje stanovit škůdcovu povinnost k náhradě ceny zvláštní obliby při poškození věci ze svévole nebo škodolibosti. Ustanovení se vztahuje i na zvířata. Cenou zvláštní obliby se rozumí mimořádná cena, při které se zohledňují i nemajetkové aspekty, zvláště pak osobní vztah poškozeného k věci. Z tohoto důvodu je namístě, aby náhrada plnila vedle reparační funkce i funkci satisfakční (popřípadě penální). Svévole i škodolibost přitom představují kvalifikované případy vystupňovaného úmyslu – zatímco svévole směřuje k samotnému způsobení škody, škodolibost směřuje k osobě poškozeného. V prvém případě má škůdce potěšení z toho, že škodí, aniž mu zpravidla vznikne jiný prospěch; osoba poškozeného je přitom škůdci lhostejná. V druhém případě má škůdce potěšení z toho, že působí škodu právě určité osobě, protože má zájem pokořit ji nebo jí jinak ublížit. Pro oba tyto případy se navrhuje umožnit poškozenému, aby dosáhl náhrady odpovídající ceně zvláštní obliby. Ta se určí obdobným postupem, jakým se stanoví výše satisfakčních plnění za újmy ryze nemajetkové: výši určí a zdůvodní poškozený, a nepřistoupí-li na ni škůdce, popřípadě nedosáhnou-li strany narovnání, rozhodne o výši ceny zvláštní obliby soud.

Podmínky staveb pro zvířata vycházejí z obecných principů zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, a rozvedeny jsou v řadě prováděcích předpisů [vyhláška č. 208/2004 Sb., o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat; vyhláška č. 419/2012 Sb., o ochraně pokusných zvířat]. Podle § 56 veterinárního zákona (zák. č. 166/1999 Sb.) je třeba pro řízení o povolení záměru a vydání kolaudačního rozhodnutí doložit závazný posudek orgánu veterinární správy, který není správním rozhodnutím, je však podkladem ve stavebním řízení, a musí být vyžádán podnikatelem, jde-li o stavbu nebo zařízení, které podléhají státnímu veterinárnímu dozoru (tj. i zařízení pro chov, prodej a přepravu zvířat), a dále tím, kdo bude stavbu nebo zařízení používat jako útulek pro zvířata.

Fyzické a právnické osoby smějí za účelem ochrany zvířat zřizovat útulky a jiná podobná zařízení. Státní veterinární správa vydala dne 30. srpna 2014 pro svoji interní potřebu – jako pomůcku k vypracování závazných posudků podle § 56 zákona č. 166/1999 Sb. v územním, stavebním nebo kolaudačním řízení, pokud se jednalo o výstavbu útulků – Metodický návod SVS ČR číslo 2000/05/EPIZ „Veterinární podmínky pro zřizování, provoz a kontrolu útulků a obdobných podnikatelských zařízení“. Tento dokument však sám o sobě nebyl právně závazný, představoval pouze shrnutí obecných legislativních požadavků a dalších doporučení. Definoval podmínky pro výstavbu objektů, zásady pro jejich umístění, doporučené rozměry a nároky na stavbu a další vybavení útulků a zabýval se rovněž hygienou chovu a protinákazovými opatřeními. Jelikož byl text zmíněného metodického návodu opakovaně zveřejňován na internetových stránkách různých zájmových sdružení a nesprávně vydáván za závazný předpis, byl v srpnu 2011 zrušen. Ustanovení § 42 odst. 11 zákona č. 166/1999 Sb. pak sice zmocňuje Ministerstvo zemědělství stanovit v prováděcím právním předpise podmínky pro provozování útulku pro zvířata, požadavky na jeho uspořádání, minimální velikost prostor, podmínky péče a obsahové náležitosti provozního řádu, příslušná vyhláška však prozatím nebyla vydána.

Úpravu ochrany zvířat v zájmových chovech obsahuje především ustanovení § 7a zákona na ochranu zvířat proti týrání (zák. č. 246/1992 Sb.).

Je zakázán chov psů nebo koček, včetně jejich rozmnožování, v zařízení, včetně bytu, ve kterém jsou chováni a rozmnožováni psi nebo kočky v nevhodných podmínkách, které způsobují jejich utrpení, a ve větším počtu, který jim neumožňuje uspokojovat jejich fyziologické, biologické nebo etologické potřeby (legální definice pojmu „množírna“). Množírnou se rozumí zařízení včetně bytu, i když není hlavním cílem činnosti chovatele rozmnožování zvířat nebo dosažení zisku.

Sdružení právnických nebo fyzických osob, která se zabývají chovem zvířat, a chovatelé, kteří jsou jejich členy, podnikatelé, kteří se v rámci podnikatelské činnosti zabývají chovem zvířat, případně jiné osoby, které se zabývají chovem zvířat za účelem dosažení zisku, nebo chovatelé, kteří chovají 3 a více fen psa, jsou při prodeji nebo darování štěněte ve věku do 6 měsíců povinni

a) vést evidenci o prodaných a darovaných štěňatech a uchovávat ji po dobu 3 let,

b) poskytnout novému chovateli informace o dosavadním způsobu krmení štěněte a popis následné péče o ně a

c) vydat při převodu každého štěněte novému chovateli kopii evidenčního listu vrhu štěňat s uvedením konkrétního převáděného štěněte nebo jiný dokument, který ve vztahu k převáděnému štěněti obsahuje stanovené údaje.

Sdružení právnických nebo fyzických osob, která se zabývají chovem zvířat, a chovatelé, kteří jsou jejich členy, podnikatelé, kteří se v rámci podnikatelské činnosti zabývají chovem zvířat, případně jiné osoby, které se zabývají chovem zvířat za účelem dosažení zisku, nebo chovatelé, kteří chovají 3 a více fen psa, jsou povinni

a) vyplnit ke každému vrhu nejpozději do 7 dnů od narození štěňat evidenční list vrhu štěňat,

b) do 7 dnů od označení štěněte čipem do evidenčního listu vrhu štěňat vyplnit čísla čipů jednotlivých štěňat a

c) uchovávat evidenční list vrhu štěňat nejméně po dobu 3 let ode dne jejich narození.

Chovatel psa je povinen dodržovat tyto podmínky:

a) fena kojí pouze takový počet štěňat, který odpovídá zdravotní kondici; ostatním životaschopným štěňatům musí chovatel zajistit náhradní výživu,

b) maximální počet vrhů u feny je 3 za období 24 měsíců a

c) minimální věk pro odběr štěňat od feny je 50 dnů.

Chovatel kočky je povinen dodržovat tyto podmínky:

a) kočka kojí pouze takový počet koťat, který odpovídá její zdravotní kondici; ostatním životaschopným koťatům musí chovatel zajistit náhradní výživu,

b) maximální počet vrhů u chovné kočky je 3 za období 24 měsíců,

c) minimální věk pro odběr koťat od kočky je 84 dnů.

Požadavky na podmínky při chovu za účelem rozmnožování a požadavky na minimální velikost prostor při rozmnožování psů a koček, na provádění inseminace a na nejnižší a nejvyšší věk psů a koček při jejich rozmnožování stanoví vyhláška č. 384/2021 Sb., o ochraně psů a koček při chovu za účelem rozmnožování.

Legislativní základ je stanoven v § 4 veterinárního zákona (zák. č. 166/1999 Sb.). Chovatel psa je povinen zajistit, aby pes byl označen elektronickým čipem splňujícím podmínky unijního předpisu pro neobchodní přesuny zvířat v zájmovém chovu, s výjimkou psa, který byl označen čitelným tetováním provedeným před 3. červencem 2011. Chovatel nově narozeného psa je povinen zajistit označení psa elektronickým čipem před nabídkou psa k prodeji nebo předáním psa novému chovateli, nejpozději však do 3 měsíců věku psa. Chovatel psa je dále povinen zajistit, aby identifikační číslo psa bylo zaznamenáno v dokladu o očkování psa. Výjimkou jsou chovatelé, dodavatelé nebo uživatelé pokusných zvířat, ozbrojené síly, bezpečnostní sbory, Vojenská policie a obecní policie, pokud jde o psy používané k plnění úkolů obecní policie.

Poplatek ze psů patří mezi místní poplatky, které mohou obce vybírat na základě zákona o místních poplatcích (zák. č. 565/1990 Sb.). Úprava se vztahuje na psy starší 3 měsíců. Poplatek hradí držitel psa – fyzická či právnická osoba, která je přihlášená nebo má sídlo na území České republiky. Poplatková povinnost tedy dopadá na osobu, která o psa fakticky pečuje, a to v místě, v němž je zvíře chováno. Od poplatku ze psů je osvobozen držitel psa, kterým je osoba nevidomá, bezmocná a osoba s těžkým zdravotním postižením, držitel průkazu ZTP/P, osoba provádějící výcvik psů určených k doprovodu těchto osob, osoba provozující útulek pro zvířata a osoba, které stanoví povinnost držení a používání psa zvláštní právní předpis. Sazba poplatku činí až 1.500 Kč za kalendářní rok a jednoho psa. U druhého a každého dalšího psa může obec horní hranici sazby zvýšit až o 50 %. Samotná ohlašovací povinnost je konkretizována v jednotlivých obecních vyhláškách.

Nová civilní úprava nepřipouští možnost omezovat nájemníky v souvislosti s chovem zvířat. Nájemce má podle občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) právo chovat v bytě zvíře, pokud chov nepůsobí pronajímateli nebo ostatním obyvatelům domu obtíže nepřiměřené poměrům v objektu. Pokud chov zvířete vyvolá potřebu zvýšených nákladů na údržbu společných částí domu, je nájemce povinen k jejich úhradě.

Zvláštní podmínky pro obchod se zvířaty určenými pro zájmové chovy stanoví zákon na ochranu zvířat proti týrání (zák. č. 246/1992 Sb.). Osoba, která na základě živnostenského oprávnění chová zvířata určená pro zájmové chovy pro účely obchodu s nimi anebo s těmito zvířaty obchoduje, je povinna nejpozději třicet dnů před zahájením podnikání oznámit výkon živnosti a druhy a počty zvířat příslušné krajské veterinární správě a současně je povinna doložit, jakým způsobem bude zabezpečena péče o zvířata, jejich zdraví a pohodu. Stejně tak je povinna vést evidenci o nakoupených a prodaných zvířatech včetně dokladů o původu zvířete a uchovávat ji po dobu tří let. Osoba, která obchoduje se zvířaty určenými pro zájmové chovy, je pak povinna při každém prodeji poskytnout kupujícímu bezplatně v písemné podobě správné a podrobné informace o podmínkách chovu a péči o zdraví a pohodu prodávaného zvířete. V případě, že krajská veterinární správa zjistí závažné či opětovné porušení povinností stanovených cit. předpisem, navrhne živnostenskému úřadu, aby živnostenské oprávnění zrušil anebo provozování živnosti pozastavil.

Obchod se zvířaty určenými pro zájmové chovy patří mezi tzv. živnosti vázané, které jsou uvedeny v příloze č. 2 k zákonu č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, spadá do jejího obsahu „nákup zvířat za účelem jejich dalšího prodeje pro zájmové chovy a prodej zvířat určených pro zájmové chovy (akvarijních ryb, malých hlodavců a zajíců, psů, koček, exotických zvířat, zejména ptáků, plazů, obojživelníků a bezobratlých a podobně) a v souvislosti s tím i prodej zvířat z vlastního chovu a nákup, nabídka a prodej krmiv, chovatelských zařízení a pomůcek pro zvířata v zájmovém chovu“.

Příloha č. 5 k cit. zákonu č. 455/1991 Sb. vymezuje seznam živností, jejichž výkon je podnikatel v souladu s § 7 odst. 6 téhož předpisu povinen zajistit pouze fyzickými osobami splňujícími požadavky odborné způsobilosti. Mezi tyto živnosti spadá i obchod se zvířaty určenými pro zájmové chovy. Požadovaná odborná způsobilost je stanovena v příloze č. 2 k zákonu č. 455/1991 Sb.:

• vysokoškolské vzdělání ve studijním programu a studijním oboru zaměřeném na chovatelství zvířat, zootechniku nebo veterinární lékařství a jeden rok praxe v oboru, nebo
• vyšší odborné vzdělání v oboru vzdělání zaměřeném na chovatelství zvířat, zootechniku nebo veterinářství a dva roky praxe v oboru, nebo
• střední vzdělání s maturitní zkouškou v oboru vzdělání zaměřeném na chovatelství zvířat, zootechniku nebo veterinářství a dva roky praxe v oboru, nebo
• střední vzdělání s výučním listem v oboru vzdělání zaměřeném na chovatelství zvířat nebo zootechniku a tři roky praxe v oboru, nebo
• osvědčení o rekvalifikaci nebo jiný doklad o odborné kvalifikaci pro příslušnou pracovní činnost vydaný zařízením akreditovaným podle zvláštních právních předpisů, nebo zařízením akreditovaným Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, nebo ministerstvem, do jehož působnosti patří odvětví, v němž je živnost provozována, a čtyři roky praxe v oboru, nebo doklady podle § 7 odst. 5 písm. j), k), l) nebo m) cit. předpisu.

Podnikatel, který nesplňuje zvláštní podmínky provozování živnosti, je povinen ustanovit odpovědného zástupce. Tím se rozumí fyzická osoba, která odpovídá za řádný provoz živnosti a za dodržování živnostenskoprávních předpisů a je k podnikateli ve smluvním vztahu.

Provozuje-li fyzická osoba obchod se zvířaty určenými pro zájmové chovy (tj. činnost, která je předmětem vázané živnosti) bez příslušného živnostenského oprávnění, dopouští se přestupku, za který je možné uložit pokutu až do výše 750 tis. Kč.

Podmínky pro prodej zvířat na tržištích a v tržnicích stanoví veterinární zákon (zák. č. 166/1999 Sb.). Zásadně se připouští pouze prodej zdravých zvířat. Provozovatel tržnice nebo tržiště je povinen

• předložit krajské veterinární správě ke schválení tržní řád, nebyl-li vydán formou nařízení obce, s určením veterinárních a hygienických podmínek zacházení s prodávanými zvířaty a pravidel čištění a dezinfekce prostorů tržnice nebo tržiště;
• vést evidenci osob, které v tržnici nebo na tržišti prodávají zvířata, s uvedením jména, příjmení a místa trvalého pobytu fyzické osoby, resp. názvu či obchodní firmy a sídla právnické osoby.

Prováděcí předpis dále vymezuje, která zvířata lze prodávat v tržnicích a na tržištích, a stanoví veterinární a hygienická pravidla pro jejich prodej.

Smlouva o koupi psa musí splňovat tzv. podstatné náležitosti stanovené pro daný smluvní typ.

Kupní smlouva je upravena v § 2079 a násl. občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) – prodávající se zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. Kupní cena nemusí být sjednána výslovně, postačí, je-li její výše stanovena dostatečně určitě. Neplyne-li ze smlouvy nebo zvyklostí něco jiného, jsou prodávající a kupující povinni splnit své povinnosti současně. Náklady spojené s odevzdáním věci nese prodávající, náklady spojené s převzetím věcí nese kupující. Prodávající je povinen upozornit kupujícího při sjednávání kupní smlouvy na vady věci, o kterých ví.

Nezbytnou podmínkou tedy je, aby byly ve smlouvě vymezeny smluvní strany a aby byl dostatečně určitě specifikován předmět koupě. Smlouva by měla obsahovat údaje, které umožní odlišit štěně od ostatních jedinců (a to i ze stejného vrhu) – tj. jméno psa, příp. i název chovné stanice, pohlaví, datum vrhu, váhu, informace o barvě, délce nebo charakteru srsti, přesný popis barevných či jiných zvláštních znaků a jejich umístění na těle, údaje o provedeném tetování nebo čipování apod. Má-li štěně průkaz původu, doplní se údaje podle tohoto dokumentu. Není-li předáván doklad o zdravotním stavu zvířete s vyznačením očkování, odčervení nebo jiných veterinárních úkonů (očkovací průkaz či písemné potvrzení veterinárního lékaře), je vhodné tyto informace uvést ve smlouvě. V každém případě však lze doporučit, aby byla smlouva uzavřena písemně.

Srov. dále odpověď na otázku č. 16.

Podle živnostenského zákona (zák. č. 455/1991 Sb.) je podnikatel povinen vydat na žádost zákazníka doklady o prodeji zboží, na nichž musí být uvedeno označení podnikatele obchodní firmou, popřípadě názvem nebo jménem a příjmením a identifikačním číslem osoby, bylo-li jí přiděleno, dále datum prodeje, druh zboží a cena. Porušení těchto povinností je přestupkem, resp. správním deliktem, za který hrozí pokuta až do výše 1 mil. Kč.

Srov. dále odpověď na otázku č. 16.

Není pravdou, že by prodejce neměl povinnost doložit způsob nabytí psa bez průkazu původu. Podle živnostenského zákona (zák. č. 455/1991 Sb.) je podnikatel povinen kontrolnímu orgánu na jeho žádost a v jím stanovené lhůtě prokázat způsob nabytí prodávaného zboží; jde-li o nákup použitého zboží anebo zboží bez dokladu nabytí, popřípadě zprostředkování jeho nákupu, je podnikatel povinen před uzavřením smlouvy identifikovat její účastníky a předmět, vést o těchto skutečnostech evidenci a uchovávat ji po dobu pěti let. Porušení uvedených povinností je přestupkem, resp. správním deliktem, za který je možné uložit pokutu až do výše 1 mil. Kč.

Při uplatňování nároků z titulu vadného plnění je třeba rozlišovat, v jakém postavení se smluvní strany nacházejí.

Pokud je prodávajícím podnikatel a kupujícím nepodnikatel, vztahují se na takový prodej ustanovení o prodeji zboží v obchodě.

Nový občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.) nahradil dvouletou zákonnou záruku při prodeji spotřebního zboží v obchodě novou právní úpravou zákonné odpovědnosti za vady prodaného spotřebního zboží. Zatímco dříve odpovídal prodávající za vady, které se projevily jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí věci v záruční době, jež trvala v případě spotřebního zboží 24 měsíců od jeho převzetí, nyní je kupující oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době 24 měsíců od převzetí. Pochybnosti vyvstaly ohledně toho, zdali k založení odpovědnosti prodávajícího postačuje, že se vada vyskytne v uvedené dvouleté lhůtě a je v této době také reklamována, aniž by kupující musel prokazovat, že vada existovala již při převzetí zboží. První názorový proud akcentoval logický a systematický výklad nové civilní úpravy a poukazoval na to, že v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, i praxí ostatních unijních států je nově na kupujícím, aby prokázal, že vada existovala již při převzetí věci (s vyvratitelnou domněnkou, že tomu tak je během prvních šesti měsíců od převzetí věci). Naopak druhý názorový proud, podepřený i vyjádřením Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva průmyslu a obchodu, se přikláněl spíše k jazykovému výkladu a setrvával na původním pojetí. Jak se zdá, kontinuita s dřívější právní úpravou zatím v praxi převažuje. Příslušné ustanovení je tedy vykládáno tak, že k založení odpovědnosti prodávajícího za vadu prodaného spotřebního zboží postačí, když se vada vyskytne v době 24 měsíců ode dne převzetí zboží, aniž by byl kupující povinen prokazovat, že vada existovala již při tomto převzetí.

V případě, kdy ani jedna ze smluvních stran nevystupuje při uzavírání smlouvy jako podnikatel anebo naopak jak prodávající, tak kupující jsou podnikateli a koupě se týká jejich podnikatelské činnosti, uplatní se úprava obecná. Za této situace je třeba vadu vytknout bez zbytečného odkladu poté, co ji kupující při včasné prohlídce a dostatečné péči mohl zjistit, přičemž jedná-li se o vadu skrytou, může se tak stát nejpozději do dvou let po odevzdání věci. Jedinou výjimkou, kdy prodávající odpovídá za vady vzniklé později, je situace, kdy jejich vznik způsobil porušením své povinnosti. Prodávající však zásadně neodpovídá za zjevné vady, ledaže by kupujícího ujistil, že věc je bez vad, anebo by tuto vadu lstivě zastřel.

Při podstatném porušení smlouvy v důsledku vadného plnění má kupující právo:

• na odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodáním chybějící věci;
• na odstranění vady opravou věci;
• na přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo
• odstoupit od smlouvy.

Kupující je povinen sdělit prodávajícímu, jaké právo si zvolil, při oznámení vady anebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení. Provedenou volbu nemůže bez souhlasu prodávajícího změnit. Neodstraní-li prodávající vady v přiměřené lhůtě či oznámí-li kupujícímu, že vady neodstraní, může kupující požadovat místo odstranění vady přiměřenou slevu z kupní ceny, anebo může od smlouvy odstoupit.

Pokud kupující nezvolí své právo včas, má práva jako při nepodstatném porušení smlouvy, tj. právo na odstranění vady, anebo na přiměřenou slevu z kupní ceny.

Nezbytnou podmínkou pro uplatňování nároků z odovědnosti za vady je, aby kupující oznámil vadu bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit. Pokud tuto povinnost nesplní, soud mu právo nepřizná. K uvedeným účinkům však soud přihlédne jen k námitce prodávajícího.

Dozor nad dodržováním povinností stanovených v § 3 odst. 1 písm. b) [Poctivost prodeje výrobků a poskytování služeb], § 4 až 5b [Nekalé obchodní praktiky – Klamavá konání – Klamavá opomenutí – Agresivní obchodní praktiky] a § 9 [Informační povinnosti] zákona o ochraně spotřebitele (zák. č. 634/1992 Sb.) na úseku veterinární péče provádějí Státní veterinární správa ČR, resp. krajské veterinární správy a Městská veterinární správa v Praze. Kompetence orgánů veterinární správy se však vztahuje pouze na oblast veterinární péče; jelikož do této kategorie prodej psů nespadá, kontrola nekalých obchodních praktik a dalších uvedených prohřešků při prodeji psů přísluší České obchodní inspekci (ČOI).To vše za předpokladu, že se jedná o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem. Jedná-li se o vztah dvou spotřebitelů mezi sebou, není ČOI ke kontrole příslušná.

Podle výkladového stanoviska č. 22 Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti ze dne 9.4.2014 přitom „nový občanský zákoník nečiní rozdíl mezi oprávněným a neoprávněným podnikatelem; podnikatel podnikající bez podnikatelského oprávnění, je-li zákonem vyžadováno, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele podle § 420 odst. 1 NOZ.“ Podnikání tedy v nové civilní úpravě není vázáno na dovolenost, tedy na to, že ten, kdo podniká, má k podnikání příslušné podnikatelské oprávnění, je-li vyžadováno. Občanský zákoník stanoví, že ten, kdo podniká ve smyslu § 420 odst. 1 NOZ, je podnikatelem bez ohledu na to, zda potřebné podnikatelské oprávnění má a zda je k dané činnosti podnikatelské oprávnění vůbec potřeba.

ČOI je oprávněna vydávat závazné pokyny k odstranění zjištěných nedostatků, event. v případě bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo majetku rozhodovat o pozastavení prodeje výrobků či poskytování služeb.

Případné spory mezi spotřebitelem a podnikatelem je nutné řešit soudně.

Právní kvalifikace závisí vždy na konkrétních okolnostech případu, v obecné rovině je však možné uvažovat o následujících trestných činech: Poškození cizích práv (§ 181 TZ), Podvod (§ 209 TZ), Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 240 TZ), Neoprávněné podnikání (§ 251 TZ), Poškozování spotřebitele (§ 253 TZ), Týrání zvířat (§ 302 TZ), Chov zvířat v nevhodných podmínkách (§ 302a TZ), Zanedbání péče o zvíře z nedbalosti (§ 303 TZ), Šíření nakažlivé nemoci zvířat (§ 306 TZ).

Veterinární péče je upravena ve veterinárním zákoně (zák. č. 166/1999 Sb.), který v souladu s právem EU stanoví požadavky na chov a zdraví zvířat a na živočišné produkty, upravuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob, soustavu, působnost a pravomoc orgánů vykonávajících státní správu v oblasti veterinární péče, jakož i některé odborné veterinární činnosti a jejich výkon. Veterinární péče podle cit. předpisu zahrnuje i péči o zdraví zvířat a jeho ochranu, tj. především předcházení vzniku a šíření nákaz a jiných onemocnění zvířat a jejich zdolávání, jakož i ochranu zdraví lidí před nemocemi přenosnými ze zvířat na člověka.

Dozor nad dodržováním povinností stanovených veterinárním zákonem vykonává Státní veterinární správa, resp. krajské veterinární správy a Městská veterinární správa v Praze. Praktický výkon dozoru zajišťují úřední veterinární lékaři – veterinární inspektoři. Praktickou veterinární činnost, a to jak preventivní, tak léčebnou, provádějí podnikatelským způsobem soukromí veterinární lékaři.

Chovatel, jakož i jím zaměstnávané osoby při chovu, přepravě či prodeji zvířat jsou povinni neprodleně uvědomit krajskou veterinární správu o podezření z výskytu nebezpečné nákazy anebo nemoci přenosné ze zvířat na člověka. Ohlašovací povinnost je splněna nahlášením podezření úřednímu veterinárnímu lékaři anebo soukromému veterinárnímu lékaři. Chovatel, na jehož zvířatech se projevují příznaky nasvědčující podezření z výskytu nebezpečné nákazy (snížení příjmu potravy a tekutin, malátnost, zvýšená tělesná teplota, výskyt změn na povrchu těla, poruchy pohybu, náhlý úhyn aj.), je povinen do příchodu úředního veterinárního lékaře zajistit, aby

• zvířata podezřelá a vnímavá na příslušnou nákazu neopustila svá stanoviště;
• živočišné produkty, které pocházejí od podezřelých zvířat, nebyly používány, jakkoli zpracovávány nebo uváděny do oběhu a aby byly ukládány odděleně;
• předměty, které mohou být nositeli původců nákaz, nebyly vynášeny nebo vyváženy a používány jinde;
• stanoviště podezřelých zvířat byla dezinfikována;
• osoby, které ošetřují podezřelá zvířata, nepřicházely do styku s jinými zvířaty a aby do prostorů sloužících chovu podezřelých zvířat nevstupovaly jiné osoby bez vážného důvodu.

Byl-li potvrzen výskyt nebezpečné nákazy anebo hrozí-li nebezpečí jejího šíření, nařídí příslušný orgán odpovídající ochranná a zdolávací opatření, která je chovatel povinen plnit a dodržovat.
Opatření pro předcházení a zdolávání nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka stanoví § 6 a § 10 až 17b cit. předpisu.

Odchyt toulavých psů, koček a jiných zvířat může provádět pouze fyzická osoba, která absolvovala specializovanou odbornou průpravu se zaměřením na tuto činnost organizovanou vysokou školou s veterinárním studijním programem, úspěšně složila závěrečnou zkoušku před komisí krajské veterinární správy a získala tak potřebné osvědčení.
Osoba, jíž byl povolen výkon uvedené asanační činnosti, provádí odchyt toulavých psů a koček a jiných, na nebezpečnou nákazu vnímavých zvířat v rámci ochranných a zdolávacích opatření, a to v místě a době nařízení zákazu volného pohybu zvířat. Na žádost obecního úřadu, Policie České republiky anebo obecní policie a v součinnosti s nimi provádí rovněž odchyt toulavých zvířat a jejich umístění v karanténě, je-li jejich odchyt v zájmu ochrany zdraví lidí či zvířat, popřípadě v jiném veřejném zájmu. Tato osoba odchycené zvíře:

• vydá chovateli, který je povinen držet jej podle pokynů krajské veterinární správy po nezbytně nutnou dobu v karanténě, nahradit náklady vynaložené na odchyt a dočasnou péči o zvíře, anebo
• utratí, rozhodne-li tak krajská veterinární správa z nákazových či diagnostických důvodů, resp. vyžaduje-li to povaha nebezpečné nákazy nebo okolnosti případu (náklady na utracení zvířete hradí stát).

Není-li chovatel, jemuž by mělo být odchycené zvíře vráceno, znám anebo nelze-li je chovateli vrátit z jiného důvodu, je odchycené zvíře nabídnuto příslušnému zákonnému spolku, který se podílí na plnění úkolů ochrany zvířat, anebo umístěno v útulku pro odchycená a opuštěná zvířata.

Podle veterinárního zákona (zák. č. 166/1999 Sb.) je chovatel povinen mít při přemístění zvířete (hospodářského zvířete určeného k dalšímu chovu, pokusného psa, psa účastnícího se svodu zvířat, psa zoologické zahrady či cirkusu aj.) mimo územní obvod kraje veterinární osvědčení anebo jiný zákonem stanovený dokument (očkovací průkaz „PET PASPORT“ aj.). Veterinární osvědčení musí provázet zvíře až do místa určení. Vydává jej místně příslušný inspektorát krajské veterinární správy a chovatel jej musí uchovávat nejméně po dobu jednoho roku ode dne vydání. V zákonem stanovených případech je třeba k žádosti o vydání veterinárního osvědčení přiložit zdravotní potvrzení vystavené soukromým veterinárním lékařem.

Veterinární osvědčení ani zdravotní potvrzení se nevyžaduje k přemístění psů a koček, jsou-li tato zvířata provázena očkovacím průkazem obsahujícím záznam, že zvíře bylo v době od třiceti dnů do jednoho roku před přemístěním očkováno proti vzteklině. Jde-li o přemístění k účasti na svodu zvířat mimo územní obvod kraje, musí být údaje uvedené v očkovacím průkazu doplněny zdravotním potvrzením vydaným v posledních třech dnech.

Shromažďování zvířat k přepravě, jejich nakládání, překládání a vykládání se provádí za dozoru chovatele nebo jím pověřené osoby. Místa, na nichž jsou zvířata shromažďována, nakládána, překládána a vykládána, musí odpovídat požadavkům na ochranu zdraví a pohody zvířat a být pravidelně čištěna a dezinfikována. K přepravě zvířat lze používat jen dopravní prostředky a zařízení, které

• odpovídají svojí konstrukcí, uspořádáním a vybavením požadavkům na přepravu zvířat příslušného druhu, nepoškozují jejich zdraví, nepůsobí jim bolest a utrpení, brání jim v úniku nebo vypadnutí a chrání je proti nepříznivým povětrnostním vlivům;
• jsou zabezpečeny proti vypadávání nebo vytékání vody, krmiva, steliva, výkalů a jiných odpadů;
• byly před přepravou a po jejím skončení vyčištěny a dezinfikovány.

Mezinárodní průkaz pro malá zvířata („PET PASPORT“) je jednotný, minimálně dvojjazyčný doklad platný ve všech členských státech Evropské unie, který umožňuje zjistit totožnost psů, koček a fretek v zájmovém chovu přemísťovaných v rámci neobchodního přesunu mezi členskými státy Evropské unie nebo mezi členskými státy a třetími zeměmi a kontrolu jejich nákazového statusu. Úpravu obsahuje veterinární zákon (zák. č. 166/1999 Sb.) a prováděcí vyhláška č. 313/2014 Sb. Každý pes je v dokladu označen kódem země (pro Českou republiku písmena CZ) a pořadovým číslem přiděleným Státní veterinární správou. PET pasy vydávají veterinární lékaři schválení pro tuto činnost krajskou veterinární správou. Záznamy, které předávají Komoře veterinárních lékařů a na požádání rovněž úřednímu veterinárnímu lékaři, jsou povinni uchovávat po dobu tří let. Evidenci pasů vede Komora veterinárních lékařů, která má povinnost zpřístupňovat orgánům veterinární správy veškeré údaje potřebné k výkonu veterinárního dozoru.

Při cestování se psy z České republiky do Velké Británie, Irska a Švédska je třeba mít mezinárodní průkaz pro malá zvířata („PET PASPORT“), identifikaci zvířete mikročipem, očkování proti vzteklině a sérologické vyšetření na vzteklinu. Sérologické vyšetření není nutné opakovat, bylo-li po něm zvíře pravidelně očkováno v intervalech doporučených výrobcem vakcíny. Se štěňaty a koťaty do tří měsíců věku cestovat nelze, s výjimkou případů, kdy členské státy udělí výjimku.
Při obchodování se zvířaty v zájmovém chovu musí být zvířata doprovázena ještě potvrzením veterinárního lékaře, že 24 hodin před odesláním bylo provedeno klinické vyšetření a zvířata byla shledána v dobrém zdravotním stavu a jsou schopna přepravy do místa určení.
Při cestování se psy z České republiky do ostatních členských států EU je třeba mít mezinárodní průkaz pro malá zvířata („PET PASPORT“), identifikaci zvířete mikročipem nebo tetováním a očkování proti vzteklině. Mláďata mladší tří měsíců, která nejsou očkována, mohou cestovat pouze tehdy, jsou-li provázena pasem a od narození pobývala v tomtéž místě, aniž by přišla do styku s volně žijícími zvířaty, anebo jsou-li provázena matkou, na které jsou závislá.
Stejné podmínky platí pro následující evropské státy, které nejsou členy Evropské unie: Andorra, Island, Lichtenštejnsko, Monako, Norsko, San Marino, Švýcarsko, Vatikán.
Při obchodování se zvířaty v zájmovém chovu musí být zvířata doprovázena ještě potvrzením veterinárního lékaře, že 24 hodin před odesláním bylo provedeno klinické vyšetření a zvířata byla shledána v dobrém zdravotním stavu a jsou schopna přepravy do místa určení.

Podle veterinárního zákona (zák. č. 166/1999 Sb.) mohou zvířata ze třetích zemí na území České republiky vstoupit jen přes stanoviště veterinární hraniční kontroly ČR anebo jiného členského státu Evropské unie. K vývozu zvířat do třetích zemí se vyžaduje veterinární osvědčení; k žádosti vývozce o jeho vydání musí být předložen doklad o veterinárních podmínkách, jejichž splnění požaduje dovážející, popřípadě tranzitní stát, a to v ověřeném překladu.

K přepravě zvířat při dovozu, vývozu i tranzitu mohou být zásadně použity jen takové dopravní prostředky, zařízení a obaly, které odpovídají veterinárním požadavkům stanoveným pro vnitrostátní přepravu zboží téhož druhu. Napájení a krmení zvířat ve stanovištích veterinární hraniční kontroly, popřípadě na jiných místech v průběhu přepravy musí být provedeno tak, aby přepravovaná zvířata nebyla v přímém ani nepřímém styku s tuzemskými zvířaty.

Zmiňovaná ustanovení jsou dále rozvedena a upřesněna ve vyhlášce č. 382/2003 Sb., o veterinárních požadavcích na obchodování se zvířaty a o veterinárních podmínkách jejich dovozu ze třetích zemí, ve znění pozdějších předpisů.

Národní úprava rozlišuje – ve shodě s unijní legislativou – přepravu zvířat pro komerční a nekomerční účely.

Ochrana zvířat při komerční přepravě je upravena především v nařízení Rady (ES) č. 1/2005 o ochraně zvířat během přepravy a souvisejících činností a o změně směrnic 64/432/EHS a 93/119/ES a nařízení (ES) č. 1255/97. Nařízení stanoví obecné podmínky pro přepravu zvířat, vymezuje práva a povinnosti organizátorů, přepravců, chovatelů a sběrných středisek, definuje úkoly a povinnosti příslušných orgánů, zejména požadavky na povolení přepravců a kontroly, a upravuje rovněž vynucování a výměnu informací. Z přílohy V vyplývá, že dopravci musí dodržovat také Evropskou úmluvu o ochraně zvířat během mezinárodní přepravy (č. 20/2000 Sb. m. s.).

Národní právo obsahuje zejména ta ustanovení, která zajišťují řádnou aplikaci nařízení (pravidla pro školení osob manipulujících se zvířaty při přepravě, vymezení působnosti orgánů ochrany zvířat, sankce apod.), současně však stanoví i pravidla na ochranu zvířat při nekomerční přepravě (obecné podmínky pro přepravu zvířat, způsobilost zvířat k přepravě, dopravní prostředky, postupy při přepravě apod.).

Zásadně je zakázáno provádět přepravu zvířat způsobem, který jim může přivodit zranění anebo zbytečné utrpení. Dopravce je povinen dodržovat při přepravě zvířat následující podmínky:

• dopravní prostředky musí být konstruovány a provozovány tak, aby se předešlo zranění a utrpení zvířat a byla zajištěna jejich bezpečnost;
• zařízení k nakládce a vykládce musí být konstruována a provozována tak, aby se předešlo zranění a utrpení zvířat a byla zajištěna jejich bezpečnost;
• pro zvířata musí být zajištěna dostatečná plocha a výška přiměřená jejich vzrůstu a zamýšlené cestě.

Chovatel musí zajistit:

• napojení a nakrmení zvířete v kvalitě a množství odpovídajícím druhu zvířete a jeho vzrůstu;
• poskytnutí odpočinku ve vhodných intervalech;
• poskytnutí první pomoci zvířeti, které během přepravy onemocnělo anebo bylo zraněno, resp. veterinárního ošetření, vyžaduje-li to zdravotní stav zvířete.

Přepravovat anebo předávat dopravci k přepravě lze pouze taková zvířata, která jsou pro plánovanou cestu způsobilá. Za zvířata, která nejsou způsobilá k přepravě, se považují poraněná zvířata a zvířata s fyziologickými potížemi či patologickými stavy, mj. i novorozená zvířata, která ještě nemají úplně zahojený pupek, resp. savci, kteří dosud nebyli odstaveni od matky anebo nepřivykli samostatnému přijímání potravy a tekutin, pokud nejsou přepravováni společně s matkou.

Chovatel musí zajistit, aby používané dopravní prostředky, kontejnery a klece byly konstruovány a provozovány tak, aby

• se předešlo zranění a utrpení a zajistila se bezpečnost zvířat;
• zvířata byla chráněna před nepříznivým počasím, příliš vysokými či nízkými teplotami a nepříznivými změnami klimatických podmínek;
• zvířata neměla možnost z nich uniknout nebo vypadnout a mohla snášet případný stres související s pohybem vozidla;
• podlaha nebyla kluzká;
• podlaha minimalizovala prosakování moči a výkalů.

Chovatel musí dále zabezpečit, aby uvnitř prostoru, který je určen pro zvířata, byl dostatek místa a aby zde bylo zajištěno dostatečné proudění vzduchu. Pokud jsou zvířata přepravována v kontejnerech, je chovatel povinen zajistit, aby

• nedocházelo k jejich strkání, házení, svrhávání, nárazům, převracení nebo shazování;
• s přepravovanými zvířaty nebylo manipulováno hlavou dolů;
• nebylo omezeno větrání, pokud jsou kontejnery přepravovány naskládané na sobě nebo vedle sebe;
• přeprava probíhala ve vodorovné poloze za účelem zamezení vytékání nebo vypadávání výkalů;
• byla zajištěna stabilita kontejnerů, zejména pokud jsou umístěny na sebe;
• kontejnery, jejichž celková hmotnost přesáhne 50 kg, byly vybaveny úchyty a byly během přepravy upevněny.

Podle veterinárního zákona (zák. č. 166/1999 Sb.) lze při obchodování se zvířaty s členskými státy EU z České republiky odesílat pouze taková zvířata, která:

• pocházejí z hospodářství, popřípadě jiného registrovaného zařízení, jež nepodléhá omezujícím či zakazujícím veterinárním opatřením vztahujícím se na zvířata daného druhu a které je pod státním veterinárním dozorem;
• jsou zdravá a splňují stanovené veterinární podmínky, popřípadě i zvláštní veterinární záruky;
• jsou označena stanoveným způsobem a provázena veterinárním osvědčením, resp. jiným průvodním dokladem.

Zásadně je zapovězeno odesílat zvířata, která nemohou být v České republice obchodně využita z veterinárních či hygienických důvodů. Osoby, které se podílejí na obchodu se zvířaty s členskými státy EU, jsou povinny požádat předem krajskou veterinární správu o registraci.

Veterinární kontrola v místě původu zjišťuje, zda odesílaná zvířata splňují stanovené podmínky pro obchodování, a nebyly-li tyto podmínky stanoveny, podmínky požadované státem určení, a zda odesílaná zvířata jsou přepravována ve vhodných dopravních prostředcích, odpovídajících požadavkům na hygienu jejich přepravy a na jejich pohodu. Dále zjišťuje, zda chovatelé těchto zvířat dodržují požadavky na jejich chov.

Veterinární kontrola při příchodu na místo určení zejména ověřuje namátkovou kontrolou, zda přicházející zvířata splňují stanovené podmínky pro obchodování, a nebyly-li tyto podmínky určeny, podmínky požadované právním řádem ČR. Souběžně se provádí kontrola veterinárního osvědčení anebo jiného průvodního dokladu a prověřuje se, zda jsou přijímána pouze zvířata splňující zmiňované podmínky. Zjistí-li orgány provádějící veterinární kontrolu při příchodu na místo určení přítomnost původců nákazy zvířat, nemoci přenosné ze zvířat na člověka anebo jiného onemocnění, popřípadě jinou možnou příčinu závažného ohrožení zdraví zvířat či lidí, rozhodnou o umístění zvířat v karanténě anebo o jejich poražení či utracení.

Při zjištění, že nebyly dodrženy stanovené podmínky pro obchodování, mohou ponechat, pokud to dovolují veterinární a hygienické okolnosti, na odesilateli, aby zvolil některé z následujících opatření: umístění zvířat pod státním veterinárním dozorem do odstranění jejich nesouladu se stanovenými podmínkami, poražení či utracení zvířat anebo vrácení zvířat se souhlasem příslušného orgánu státu původu, popřípadě i předběžného souhlasu tranzitního státu.

Příjemci zvířat v místě určení jsou povinni hlásit krajské veterinární správě předpokládaný příchod zásilky nejméně 24 hodin předem a kontrolovat před rozdělením nebo obchodním využitím zásilky, zda jsou zvířata stanoveným způsobem označena a provázena požadovanými průvodními doklady, a případná pochybení nebo nesrovnalosti oznámit bez odkladu krajské veterinární správě. Příjemci jsou dále povinni vést záznamy o uskutečněných obchodech, uchovávat tyto záznamy, veterinární osvědčení a jiné průvodní doklady po dobu nejméně jednoho roku a na požádání je předložit orgánům vykonávajícím státní veterinární dozor. Stejně tak jsou povinni poskytovat orgánům provádějícím veterinární kontrolu při příchodu na místo určení nezbytnou součinnost a pomoc, zejména při prověřování dokladů.

Stáhněte si naši metodickou příručku ve formátu pdf. Upozorňujeme však, že předmětná metodická příručka odpovídá právnímu stavu jejího vydání.